Martin Vopěnka, spisovatel - U zrodu diktátora

U zrodu diktátora

Prázdniny končí a proměnlivé počasí nám usnadňuje návrat k práci. Nikam nevedoucí jednání politiků nás už nebaví. V každodenním žití ani nepomyslíme na to, že doba, ve které žijeme, může být vskutku dějinná. Že jsme svědky zrodu diktátora.

Diktátor u svého zrodu bývá ještě zranitelný. Chapadla moci mu ještě nenarostla do rozměrů potřebných k rdoušení protivníků. Musí obratně manévrovat, využívat slabin demokracie a zneužívat slušnosti druhých. Že je pro něj ústava cárem papíru, který hodlá přepsat podle svých choutek, nesmí ještě nahlas říkat. Že jednou vybuduje obří vězení, kam uvrhne ty, kteří mu dnes kříží cestu, neví ještě ani on sám. (Podle pozdějších potřeb vládnutí se to tak nějak samo nabídne jako řešení.)

Diktátora krátce po zrodu je ještě možné zastavit. Nejlépe včas jej zabít. Takový čin měl by ovšem háček: Diktátor krátce po zrodu se justici ani většině národa jako diktátor nejeví. Atentátník byl by tedy souzen jako vrah a mrtvý diktátor neměl by možnost dopustit se budoucích zločinů, pro něž jej odsoudí až pokolení příští.

Spolu s diktátorem rodí se i figurky přisluhovačů. Ochotně svému vůdci naslouchají a nikdy jej nekritizují. Bez odmlouvání plní každé jeho přání a ti méně bystří jen udiveně pokyvují hlavou jak Alenka v říši divů.

V patách přisluhovačů jdou přeběhlíci. Jim náleží zcela výjimečné postavení. Rozprostřou nad diktátorem ochranný deštník a propůjčí jeho vládnutí zdání legitimity. Dostane se jim za to diktátorovy přízně a významných statků.

Tohle je samozřejmě jen pohádka a jakákoliv podobnost s osobami, které snad možná znáte, je náhodná. Jenom vás tak straším a sám se z toho strašení bojím. (Odpusťte tyhle obavy nám Židům.)

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)