Martin Vopěnka, spisovatel - Kafkův „Proces“ a estrádní totalita

Kafkův „Proces“ a estrádní totalita

Žijeme v divné zemi. Občan aby se tu už zase bál občana. Představte si, že pojedete se známým ve výtahu. A on druhý den nahlásí na policii, že jste mu podrobně popsali plán zavraždit trafikantku odnaproti. Od té chvíle se kolem vás začne stahovat smyčka. Vašim telefonům bude naslouchat neznámý úředník. Jiný úředník se možná ubytuje ve vašem bytě. Vaše finance, stejně jako sebemenší váš krok, se ocitnou pod kontrolou. Budete nečekaně zatýkáni, vaši přátelé budou předvoláváni k podání vysvětlení a do tisku proniknou informace o jejich soukromí. Raději se od vás odvrátí, stejně jako vaši obchodní partneři. Proti panu K z Kafkova Procesu máte jen jednu výhodu: je vám sděleno obvinění. Jste trestně stíhán pro přípravu úkladné vraždy.

Literární nadsázka? Vůbec ne. Tohle se od nynějška komukoliv z nás opravdu může stát. Vlády se totiž ujala klika podivných odborníků. Ministr Bublan, s neskrývanou radostí, vylíčí národu, jak někdo obstál na detektoru lži. Později se ukáže, že přání bylo otcem myšlenky. On však na své židli klidně sedí dál. Ministr Němec snad ani nedopije kávu v Bruselu, nechá přítelkyni zaplatit útratu a spěchá znevážit hlasy odbojných žalobců. Premiér se blaženě usmívá. Ukazuje se, jak nekompetentní je to úsměv. Tahle vládní garnitura to myslí upřímně. Nechce podkopat demokracii ani právní stát. Oni jen prostě nevědí, co to demokracie a právní stát je. Vůbec to nemají v krvi. Politika je pro ně estráda – tanec na prknech znamenajících moc. Nemají vizi a ani ji nepotřebují – stačí jim upřímnost a milý úsměv. Tančí podle rytmu současnosti a nečiní jim problém použít aparát, který jim podléhá. A umějí si jej náležitě zavázat. Nemají špetku pokory a nezatěžují se historickou pamětí. Jejich fetišem je současnost. Tančí tak rychle, jak dokáží.

Něco podstatného se v naší zemi změnilo. Když píši tento článek, do mysli se mi vkrádají obavy: Koho na mne asi nasadí? Kdo bude odposlouchávat můj telefon? Co na mě najdou a co už mají? … Také vám to něco připomíná?

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)