Martin Vopěnka, spisovatel - Svět podle Sommerové

Svět podle Sommerové

Je to svět bez lásky. Plný hořkosti, hněvu. Možná také plný ctižádosti, která paní Sommerovou vede k tomu, aby si neprávem brala slovo jménem celého ženského rodu – podobně, jako si kdysi Karel Marx bral slovo jménem všech dělníků.

Ale aby nedošlo k nedorozumění: Byť příslušník zlotřilého mužského plémě, jež ženám nechce přiznat mimo jiné právo na práci (viz. Víkend 27. listopadu), nahlížím, že úděl žen je stále ještě těžší. A nahlížím i to, že my muži v sobě máme hodně sobectví. Máme však i schopnost, pokud milujeme, toto sobectví překonávat. Paní Sommerová kolem sebe projektuje svou osobní tmu, proto nic takového nevidí.

Je velký rozdíl například pečovat o týrané a zneužívané ženy, učit je samostatnosti a sebeúctě, vytvářet pro ně uspokojivé životní podmínky a nejrůznějšími způsoby se charitativně angažovat, anebo promlouvat jménem všech žen a kázat zášť. První z těch činností je prospěšná, druhá škodlivá.

Škodlivost té druhé spočívá v tom, že šíří atmosféru nelásky jaksi dopředu. Vy, mladá ženo, si dejte pozor, protože ten, koho dnes milujete a kdo vás zahrnuje něhou, vás chce nejspíš jen využít. Buďte ve střehu, až po sobě poprvé neuklidí a střádejte tajně pod polštář, protože těsně před důchodem vás nejspíš opustí.

Kdo poznal skutečnou lásku nebo i ten, komu se vyhnula, ale má ji ve svém srdci, dá mi za pravdu, že v láskyplném vztahu mohou oba společně růst. Dělící čára pak nejde mezi mužem a ženou, ale mezi prospěšným a škodlivým, dobrým a zlým.

Proto bych rád varoval: Nepopřávejte sluchu temným a samozvaným kazatelům, kteří do vašich srdcí chtějí nalít svého jedu. Nedávno jsme se mohli dočíst o devadesátiletých manželích, kteří ruku v ruce vyskočili z okna, aby se nemuseli odloučit. Oč krásnější museli mít život, než jej má paní Sommerová.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)