Martin Vopěnka, spisovatel - Záhrobští

Záhrobští

Příklad nikoliv k následování

Tak Záhrobským to vyšlo. A nepochybně: je to příběh velký a dojemný. Jenomže při něm trochu trnu: Kolik sveřepých rodičů se asi právě v těchto dnech, povzbuzeno zářným vzorem, chystá sedřít kůži ze svých potomků? Ve jménu úspěchu, který je v nedohlednu, ve jménu vítězství.

Odborníci jistě dosvědčí, že sebelepší příprava nemůže vést k titulu mistra světa bez mimořádného talentu. A talent, to ani ve sportu neznamená jen vlastnosti fyzické. Rozhodují i vlastnosti psychické. 

Dalo se tohle všechno odhadnout už před oněmi dvaceti lety, kdy Záhrobský se svou dcerou nastoupil, jak to sám nazývá, cestu tunelem bez světla? Tvrdím, že nedalo. Záhrobským to prostě vyšlo (a tím nijak nesnižuji osobní zásluhu – bez jejich absolutního nasazení by to vyjít nemohlo). Jenomže vedle jednoho vítězného osudu stojí desítky a stovky těch méně slavných. Úspěch, na rozdíl od neúspěchu, je vidět. Je to jako hledět na šťastného výherce v loterii a nevidět drtivou většinu marně vyplněných tiketů. Kolik zbytečné tvrdosti rodičů vůči dětem. Kolik pokažených dětských let. Kolik celoživotních traumat a fyzických následků.

A konečně základní otázka: je správné, aby byl rodič nesmlouvavým manažerem svých dětí? Aby své dítě zaměřil jediným (podle něj tím pravým) směrem a od útlého věku tak znásilnil jeho osobnost? Zběsilá seberealizace skrze dítě čas od času přinese slávu a nakonec i vděk samotného dítěte. Častěji však přináší jen stres, slzy, poničené vztahy a nerozvinuté osobnosti mladých lidí, kteří až dodatečně nacházejí, nebo také nenacházejí, smysluplné životní naplnění.

Přejme Záhrobským jejich slávu i pocit zadostiučinění. Vyšlo jim to, potěšili nás u televizních obrazovek a jistě nás ještě potěší. Velmi bych ale varoval brát si z nich příklad hodný následování. Dejte svým dětem vizi a cíl, proč ne. Ale dejte jim také dostatek svobodného prostoru, aby mohly dospět k poznání, co je jim blízké a jak se svým životem naloží.

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)