Martin Vopěnka, spisovatel - Omluva, vysídlení a Paroubkovo zviditelnění

Omluva, vysídlení a Paroubkovo zviditelnění

Biblický Bůh byl ochoten zachovat Sodomu pro deset spravedlivých. Nenašel ani ty a město zničil, avšak spravedlivé z něj vyvedl. My se teď omlouváme těm méně než deseti spravedlivým.

Tím je zároveň řečeno, co si myslím o většině Sudetských Němců. Jako Žid, jehož předků se nacismus přímo bolestně dotkl, snad mám právo říct, že každý Němec, který byl v době války dospělý a neangažoval se proti nacismu, je pro mne podezřelý. Podezřelý ze spáchání těch nejtěžších zločinů, nebo přinejmenším z jejich schvalování a tolerování. Němci té doby, tím, že umožnili svůj zrůdný režim postavený na jejich nadřazenosti, jsou vskutku takto kolektivně podezřelí. Kdokoliv se chce z tohoto kolektivního podezření vyvázat, nechť prokáže svou nevinu. A ne že my budeme muset prokazovat jeho vinu.

Osobně jsem rád, že Sudetští Němci ve své většině byli vysídleni. Jsem rád, že tady dnes s námi nebydlí. Představte si, jak by to vypadalo po zápasech mezi českou Spartou a německým Libercem. Každý týden by se naše země ocitala na pokraji občanské války. A to žijeme o šedesát let později. Po válce byla nepochybně jen hrstka těch, kteří by tu se sudetskými Němci chtěli a uměli žít.

To nijak neomlouvá ty z nás, kteří odsun využili k bezprávní mstě, týrání, loupení a vraždění. Za ty se styďme a omlouvejme, na ty zaměřme svou pozornost – ani ne tak kvůli požadavkům Sudetských Němců, ale především kvůli sobě. Nechť jsou varováním a naším špatným svědomím.

Jak se ale tedy postavit k aktu omluvy spravedlivým? Asi těžko lze takový akt jednoznačně odsoudit. Můžeme se spíš ptát, zda to není akt nesystémový, neuvážený a neupřímný. Ti Sudetští Němci, kteří se angažovali v boji proti nacismu, se vymkli z davu – šli proti vůli většiny. Jejich činy byly svým způsobem ojedinělé, hodné individuálního hodnocení. Nikoliv paušální omluvy, která navíc dopadá neprávem i na ty, kteří bojovali proti nacistickému zlu ve jménu zla bolševického. A tak se mi zdá, že se tu především jeden novopečený český politik domáhá mezinárodního zviditelnění.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)