Martin Vopěnka, spisovatel - Stárnutí

Stárnutí

„Nikdy nezastárnu. Lidé kolem stárnou, ano, svět je plný starých lidí. Ale mně se to netýká. Jsem výjimka!“ „A i kdybych jednou, za dlouho, přece jen (ač je to nepravděpodobné) zestárnul, proč bych se tím měl ve svém mládí zabývat? Je to přece tak daleko.“

Můžeme od mladého člověka očekávat něco jiného? A bylo by vůbec normální, aby mladí lidé přemítali o svém budoucím zestárnutí? Ještě to není zase tak dávno, co jsem byl rovněž mladý. A mohu potvrdit, že stárnutí rozhodně nebylo to, co mne v té době trápilo. Starý také ještě nejsem. Ale myšlenka na stáří se už začíná hlásit. Ještě jsem nezajistil děti a už abych pomalu (anebo spíše rychle) začínal zajišťovat sám sebe. Kam se poděla někdejší bezstarostnost a jistota?

Čím to je, že otázky, které nastolil nejen demografický vývoj, ale také vývoj státní zadluženosti, před námi vyvstaly tak nenadále – jako kdyby tu dříve nebyly? Dílem je to jistě přirozený vnitřní vývoj jednoho každého člověka. Bezstarostnost mládí pravděpodobně přecházela do zralé obezřetnosti středního věku odedávna.

Je tady však ještě jiný druh bezstarostnosti – jakási celospolečenská otupělost; slepá důvěra opřená o ničím nepodloženou víru, že náš život je zajištěn čímsi mimo nás, čemu se říká stát. Anebo, chcete-li, sociální stát.

Bylo by snadné říct, že je tato víra pozůstatkem reálného socialismu. Že jsme si prostě příliš zvykli na všechny ty pochybné jistoty, jež nám byly vnuceny výměnou za mnohá z našich práv. A jistě by to byla do značné míry pravda. Když se však podíváme do dalších států Evropy – do Francie nebo Řecka, vidíme davy lidí demonstrující (aniž zřejmě vnímají osobní zodpovědnost za vlastní osud) za věčný blahobyt. Požadavek prodloužení věku odchodu do důchodu, vynucený vývojem veřejných financí, je pro tyhle demonstrující tím, čím je pro býka červený hadr. Jedná se tedy o problém nejen náš, ale celoevropský.

Aby nedošlo k nedorozumění: autor tohoto článku nikomu nepřeje, aby byl ve stáří (a nejen ve stáří) bezbranný, zubožený, chudý… Celé generace Evropanů usilovaly o to, aby se život stal snesitelným ne jen pro některé, ale pro všechny. A současný stav, kdy je práce časově omezena, kdy nikde nikdo nepadá vysílením z nelidských pracovních podmínek, kdy jsou pracující chráněni celou soustavou zákonů, kdy lidská práva nejsou pouhou fantazií v hlavách několika myslitelů, je nepochybně velikým vítězstvím.

Jenomže zároveň stále platí, že náš lidský rod, obývající planetu Zemi, nemá žádný patent na budoucnost. Snad jedině nepředvídatelné katastrofy, jež jsou schopny udeřit i v tak bohatých a civilizovaných zemích, jakými jsou Spojené státy a Japonsko, nás o tom ještě dokážou přesvědčit. A jestliže nemáme patent na budoucnost, nemůžeme jej mít ani na zajištěné stáří. Přirozeně se o to pokoušíme a dosáhli jsme v tom i značných úspěchů, ale to je tak všechno. Navíc se dokonce ukazuje, že některé dosažené úspěchy byly nejspíš jen dočasným vítězstvím. Chvíli to začalo opravdu vypadat, že si můžeme být jistí. Že si odpracujeme pár desítek let a pak se oddáme… čemu vlastně? Meditaci? Úvahám o smyslu života? Předávání životní moudrosti?... Ale kdepak. Bohužel daleko častěji jen nečinnosti, zírání do televize, nudě, depresím…

Teď to začíná vypadat, že život bude muset být zápasem až do konce. A že to snad ani není špatně. Buď si za svého života zajistím ekonomickou nezávislost, a pak si mohu meditovat třeba od padesáti, anebo vychovám děti, kterým budu v životě natolik dobrým vzorem, že jim nebude na obtíž vypomoci mi ve stáří, anebo se mi to nepovede, a pak se budu muset do posledních sil rvát o svůj krajíc. Je to opravdu tak zlé: pracovat o pár let déle? Není náhodou právě tento druh zápasů – zápasy o vlastní osud – tím, skrze co lze v životě nahlédnout cosi víc? Nedávají teprve takovéto výzvy životu smysl?

Potíž je ale v tom, že všeobecný a do značné míry uzákoněný blahobyt, spolu s postupujícím konzumem a s rostoucím počtem lidí, kteří naši planetu obývají, nám čím dál víc brání vnímat náš život jako jedinečný a naši cestu životem jako osudovou.

A tak si jen stěžujeme, zlobíme se na naše vlády, na naše parlamenty, vnímáme jako nespravedlnost, když jsou oslabovány naše jistoty.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)