Martin Vopěnka, spisovatel - Zákon o nerovnosti spermií

Zákon o nerovnosti spermií

Tak už je to pravda. Jako muž nad čtyřicet nemám právo využít svých spermií k asistovanému oplodnění své ženy. Ne že bych neměl dost dětí (stihl jsem to právě včas). Ale jeden nikdy neví.

Nebojím se, že bychom nenašli cesty, jak ten zákon obcházet a dokonce se ani nebojím, že by ten zákon někdo striktně dodržoval. Na takový právní stav jsme si už přece zvykli: ve sněmovně něco vyplodí a my si to potom uzpůsobíme tak, aby se s tím dalo žít.

Přesto jsem samou existencí některých zákonů zděšený. Tento nový „zákon o nerovnosti spermií“ k nim rozhodně patří.

Co mi ten zákon vlastně říká? Tak zaprvé: Jestli je ti přes čtyřicet, máš nejlepší věk na to, aby sis děti dělal hezky přirozeně a se všemi požitky v posteli. Zadruhé: Jestli se ti to nedaří, máš několik možností: - Pochopit, že děti nejsou všechno. – Pochopit, že je krásné vychovat dítě mladšímu kamarádovi. – Pochopit, že není nad vlastní dítě a nezáleží na tom, kdo je otcem podle matriky. (Podrobnosti o této variantě za úplatu.)

V první chvíli mne samozřejmě napadlo, jaká za tím zákonem zase stojí lobby. Že by nějaká dobře organizovaná skupina „Mladých oplodňovačů“? Anebo militantní křídlo mladých radikálů „Starci do šrotu“? Pak jsem se ale podíval na stáří naší sněmovny a usoudil jsem, že úspěch mladé lobby je spíš nepravděpodobný.

O to více mi to vrtá hlavou: Mladý kulhavý absolvent pomocné školy, toho času na podpoře, oplodňovat může, zatímco já, sportující, celkem slušně vzdělaný a nadprůměrně situovaný, ne. Co tím asi naše milovaná republika sleduje? Skrývají se za tím odůvodněné obavy, že už brzy umřu a z dítěte bude sirotek? Anebo u nás právě odstartovali grandiózní plán (jenž by nám mohlo závidět i nacistické německo) za čistotu rasy? Možná naši rasoví inženýři zjistili, že spermie mužů po čtyřicítce jsou rizikem pro zdraví budoucích generací. Pak lze jenom litovat, že zákon postihuje pouze menší část starších mužů. Neboť většina mužů mezi čtyřicítkou a smrtí (podle zveřejňovaných statistik) dál vesele souloží. Co když při tom dojde k oplodnění?

Teď ale chvíli vážně. Ono by to bylo k smíchu, kdyby to pro mnoho párů nebylo skutečnou tragédií. Kolik je na světě lidí, tolik rozdílných osudů. Jen vzdáleně si umím představit, kolik různých druhů touhy, lásky a očekávání mohou prožívat ti, kteří se (byť po čtyřicítce) chtějí uchýlit k umělému oplodnění. Do jejich představ a snů teď nemilosrdně vstupuje stát svoji administrativní rétorikou, jež se mi v tomto případě zdá být mimořádně neomalená a drzá.

A bude ještě hůř.

(P.S. Autor článku se omlouvá všem ženám, že k tématu přistoupil převážně z pozice mužů.)

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)