Martin Vopěnka, spisovatel - Smrt v přímém přenosu

Smrt v přímém přenosu

Voda se valí prostranstvím. Lidé utíkají, potom se drží stožáru, pouští se. A my víme, že ti, které vidíme, ve chvíli, kdy byli natočeni, zápasili o život. A svůj boj v následujících vteřinách prohráli. Můžeme se pokusit vžít do jejich prožívání, představit si hrůzu v jejich myslích.

Jiný obraz z novin téhož dne: skupinka turistů se už zase sluní na postižených plážích. Zpravodajství následující den: silvestrovské veselí.

Ale smíme někomu něco vytýkat? Náš současný svět je informačně zcela propojený. To znamená, že každá naše radost, každý šťastný prožitek, jsou provázeny obrazy neštěstí. Je snad naším úkolem brát na sebe všechnu tu tíhu? Jsme za vzdálené osudy v nově propojeném světě zodpovědní?

Odpověď myslím nezní ano ani ne. Je to zcela individuální. Ti, kteří se slunili na postižené pláži, byť podle mého vkusu prokázali nevkusnou dávku otrlosti, v žádném případě nejsou odsouzeníhodní jen za to, že si chtěli užít dovolené. Jejich zodpovědnost bychom museli zkoumat blíž. Ocitli se v dějišti neštěstí a snad mohli být užiteční. Snad měli rozpoznat, že jejich role odpočívajících turistů skončila a otevřela se před nimi role nová – zodpovědnější. Myslím, že právě v tom tkví nelehký úkol, který před nás současný globální svět znovu a znovu staví: v rozpoznání rolí. Každý den umírají desítky tisíc lidí. Někteří stářím, jiní nemocemi, podvýživou, při nehodách. Katastrofa v Asii před nás staví smrt v její nevypočitatelnosti a staví ji před nás masově. Je plná silných příběhů, které na nás emocionálně působí: Děti přeživší rodiče, rodiče přeživší děti, zmařené svatební cesty, zmařená láska… (Jen cynik by nebyl dojat.) Jenomže bez ohledu na konkrétní katastrofu smrt byla, je a bude na světě přítomna. Sdělovací prostředky ji rády vyhledávají. Před nedávnem moderátor hlavního zpravodajství přišel s aktuálním vstupem, že policejní auto v Brně právě srazilo chodkyni. Což aby nemocnice vydávaly každý den tiskové zprávy o počtech zemřelých?

Rozhodně si nemyslím, že bychom měli smrt vytlačit ze svých životů, ze svého zorného pole, ze svého myšlení. Je ale na nás, abychom každý sám za sebe posoudili, kdy se cesta smrti a cesta lidského neštěstí kříží s naší rolí. Soucítit s obětmi neštěstí je nepochybně projevem lidství. Být o podobných, byť děsivých, událostech informováni, nám dává příležitost rozhodovat se s globální zodpovědností. Usnadňuje nám to rozpoznávat svou roli, když si to od nás osud žádá. Zároveň však není naší povinností pociťovat výčitky, jestliže na pozadí vzdálených katastrof prožíváme individuální štěstí.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)