Martin Vopěnka, spisovatel - Jaká je skutečná cena vajec?

Jaká je skutečná cena vajec?

V nářcích nad drahými vejci zaznívá asi nejčastěji povzdech nad evropskými úředníky: Co si to zase v Bruselu vymysleli s těmi předpisy pro chov slepic?

Zlotřilí úředníci tentokrát však jen chtěli slepicím dopřát nepatrně více místa a vylepšit tak jejich životní podmínky z otřesných na šílené. Těžko lze totiž jinými slovy pojmenovat plochu o velikosti papíru A4 připadající na jednu slepici, případně tutéž plochu zvětšenou o velikost zhruba jedné pohlednice. Kupodivu i toto nepatrné vylepšení žene ceny vajec k číslům, která se nám zdají neúnosná.

Otázka ovšem zní, jestli náhodou cena (anebo spíš bezcennost) vejce není jen blud. Člověk moderní doby, aniž byl kdykoliv během svého života konfrontován s otřesnými podmínkami chovu, zakalkuloval do své představy o hodnotě vajec produktivitu tovární výroby. Je to stejné, jako kdybychom do ceny kteréhokoliv jiného výrobku zakalkulovali jen hodnotu otrocké práce. (Ostatně se to u mnoha výrobků pocházejících například z Číny bezesporu děje.) Je třeba si na rovinu přiznat, že civilizace a civilizovanost něco stojí. Pokud budeme trvat na tom, že jediným rozhodujícím kritériem je cena, musíme zároveň počítat s postupným odcivilizováním. Protože pokud vezmeme honbu po nejnižších cenách opravdu do důsledku, tak nacistům poskytovala nejlevnější zboží židovská gheta. Určitě ne náhodou nazval uznávaný myslitel Charles Patterson svou knihu o utrpení, jež způsobujeme zvířatům chovaným ve velkochovech, Věčná Treblinka. Čímž si paradoxně vysloužil kritiku některých rabínů.

Pokud ale chceme žít ve světě, který je jakž takž civilizovaný a jakž takž přirozený, musíme i vejcím vrátit jejich přirozenou cenu. To znamená vidět za každým vejcem především slepici žijící normální slepičí život. Možná zjistíme, že je to cena nepříjemně vysoká. Že je to cena, která nás přinutí zacházet s vejci, ale i s čímkoliv jiným, uvážlivě. Že je to cena, která nás přinutí omezit nadměrnou spotřebu. Protože o tom, že ve vyspělých zemích, mezi které Česká republika beze sporu patří, spotřebováváme víc než je nutné, není pochyb.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)