Martin Vopěnka, spisovatel - Má dětská kniha

Má dětská kniha

Mizející svět Rychlých šípů

První setkání s Rychlými šípy mi zůstalo v paměti celých 40 let. Psal se myslím rok 1969 a já jel s tatínkem autobusem k babičce do Vlašimi (maminka byla dlouhodoběji nemocná). Cestou mi tatínek vyprávěl o svém vlastním dětství – o tom, s jakým zájem hltal kreslené příběhy party kluků. A co se nestalo. Ve Vlašimi jsme vystoupili z autobusu a vydali se podél trati k domu, kde bydlela babička. Když jsme míjeli novinový stánek, tatínek se s překvapením zastavil. Měli tam první sešit znovu vydávaných Rychlých šípů.

Moje vzpomínky na rané dětství – na dobu šedesátých a začátek sedmdesátých let – jsou spíše nebarevné. Všechno je zatónované do odstínů šedi, která jako by dosvědčovala, že jsem svým dětstvím dosáhl do jiných časů. Avšak ten sešit – první sešit Rychlých šípů – zůstal v mé vzpomínce barevný. Jeho obálka byla temně fialová.

Ještě jsem neuměl číst, a tak mi tatínek ve Vlašimi příběhy Mirka Dušína, Jarky Metelky a všech ostatních četl nahlas. A musel je číst znovu a znovu.

Později jsme dokoupili všechny zbývající díly a příběhy jsem si četl sám. Sahal jsem po nich hlavně, když jsem byl nemocný, a nikdy mi nezevšedněly, naopak, jak jsem je znal už skoro nazpaměť, byly pro mne útočištěm a jistotou.

Před nedávnem jsem začal Rychlé šípy číst svému synovi, kterému je právě tak, jako bylo mně tenkrát ve Vlašimi, 6 let. Kupodivu ty příběhy pro něj mají skoro stejnou přitažlivost, jako kdysi pro mne. Dokonce ho nejvíc zaujala táž pasáž jako kdysi mne – férový souboj Rychlých šípů na člunech s klubem Rákosníků na lodičkách.

Přesto jsem si během čtení uvědomil zřetelněji než jindy, jak se časy mění. Vždyť šedesátá léta, kdy jsem ty příběhy četl já, měly k předválečné době, tedy k době jejich vzniku, blíže, než k současnosti. A nejen nad četbou Rychlých šípů si uvědomuji, že je to právě posledních čtyřicet let, které zásadně a nenávratně proměnily svět.

V době, kdy jsem já se svým tatínkem přijížděl do Vlašimi, pokrýval někde v dálce velkou část brazilského území původní nezničený prales. Podobně tomu bylo v Indonésii, v Africe… Teprve během mého života byla naše planeta tak strašlivě zpustošena, přelidněna, desetitisíce živočišných druhů byly vyhubeny, moře vypleněna… To všechno ve jménu pokroku, který některé z nás naplňuje hrdostí a který opravdu přinesl i mnoho užitečného – náš život byl prodloužen, vědecké poznatky využity, přinejmenším v civilizované části světa ubylo bídy a otrocké práce.

Změnila se i struktura našich měst, celé naší krajiny – to si jako tehdejší i současný čtenář Rychlých šípů uvědomuji ze všeho nejvíc. A spolu s ní se změnila povaha dobrodružství, které lze prožít. Městský svět v Rychlých šípech vyobrazený je mnohem barvitější než ten dnešní, přestože není násilně barevný. Vyskytují se v něm skuteční venkované, kteří přijeli na trh, skuteční chudáci, kterým je třeba pomoci, skutečná zákoutí, do nichž si dětská představivost může vykouzlit příběh. Stačilo například dojet na konečnou tramvaje a vydat se dál – za město. Tam někde začínala volná svobodná krajina, bylo možné narazit na osamocenou usedlost, prozkoumat odlehlou roklinu, do níž lidská noha vkročila možná jen několikrát za rok. Zbytky této struktury byly patrné ještě v šedesátých letech, kdy jsem své dětství prožíval já. Bydlel jsem se svými rodiči v Praze 8 Kobylisích. Panelová sídliště, jež měla vystřídat pole a remízky na okraji Prahy, byla ještě budoucností. Ze statku stojícího na rohu Třídy Rudé armády (dnešní Klapkova) na docela rušné křižovatce, vyjížděl ještě i tenkrát koňský povoz. A v blízkosti ulice Trojské se pásly krávy. Tramvaj číslo 3 – táž souprava, která možná viděla atentát na Heydricha v oné zatáčce poblíž Bulovky – spojovala Kobylisy s centrem. A kromě ní už jen autobus 136.

Nutně jsem si kladl otázku, jestli dobrodružství postavená na již neexistující struktuře měst a života v nich budou pro mého syna srozumitelná. Vždyť co ho čeká na kterékoliv konečné tramvaje? Silnice plné aut, škrtící město jako nemilosrdně utažené smyčky. Silniční obchvaty uleví dopravě uvnitř, ale zcela znemožní přirozený přechod města do krajiny. Pokud tam ovšem vůbec nějaká krajina k vidění je a nevystřídaly ji obří krychle hypermarketů. Pak jsou tam komunistická sídliště, která se budou muset během příštích sta let rozpadnout, aby snad mohla být zbourána. Najdeme tam, pravda, i nově kultivované a rozšiřované lesoparky, které představují tu lepší tvář současnosti. Avšak hledat v nich prvky tajemna? Na to jsou příliš předvídatelné a masově využívané. Podobně, jako s rozvojem masové turistiky ztratilo cestování kouzlo nepoznaného, ztratily i příměstské lesoparky kouzlo dobrodružství s masovým rozvojem aktivit pro volný čas.

A přece jsou pro mého syna Rychlé šípy i dnes živé. Dětská fantazie se přece jen nemění tak rychle jako svět kolem nás. Možná však, že i jí odbíjejí poslední desetiletí a za dalších čtyřicet let bude Foglarův svět bez počítačů, elektronických her a virtuální reality dětem zcela nesrozumitelný.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)