Martin Vopěnka, spisovatel - S právem na pečené holuby se nikdo nerodí

S právem na pečené holuby se nikdo nerodí

Nekřivděme Řekům. Jakkoliv nesmyslné, zmatené, ba až zvrácené nám jejich počínání připadá, ostatní evropské národy by nebyly (nebudou) lepší. Z nás Evropanů se totiž stalo tupé stádo konzumentů. Očekáváme pečené holuby poletující vůkol. Když holubi nepřiletí, jsme vzteklí. Kdo může za to, že holubi už nelétají? Kde se to podělalo? Nejspíš někde na cestě do našich úst. Nějaký zloduch nejspíš holuby nechal v troubě, zlomyslně jim něco postavil do cesty, anebo je sežral místo nás.

Na tom všem mne nejvíce překvapuje naprostá ztráta sebereflexe. Zdá se, že současní Evropané (nebo přinejmenším jejich podstatná část) zcela rezignovali na pocit zodpovědnosti za vlastní osud. Na jednu stranu si stěžují, že „za ně“ rozhodují „ti druzí“ – vláda, úředníci v Bruselu, bankéři z měnového fondu… Dávají najevo pocit bezmoci, nemožnost cokoliv ovlivnit. Na druhou stranu od týchž institucí očekávají garanci svých životních jistot.

Milí Evropané. Není to tak dávno, je to pouhých několik tisíc let, kdy se lidská mláďata rodila do divokých podmínek volné přírody se stovkami a tisíci nástrah. Mohla být sežrána, opuštěna, mohla umrznout, vyhladovět, podlehnout nemocem. Pokrokem lidské civilizace, zjednáním si určité vlády nad okolním světem, jsme mnohá z těch nebezpečí vyloučili. Dnes se naše mláďata rodí v bezpečí nemocničních sálů, obklopena dokonalou technikou, rozprostřeli jsme kolem nich mohutnou ochrannou síť – zdravotnickou i sociální. Přesto i sama lidská civilizace přinesla nová ohrožení. Příslušníci lidského rodu umírali a dosud umírají ve válkách, více či méně se mohou stát obětí zločinu, anebo z čiré nepozornosti zahynou pod koly aut. Ani matka příroda kvůli nám zatím nevypnula své živly: neuhasila sopky, neztišila vichry, nenarovnala hladinu moře. A zřejmě se k něčemu takovému zatím nechystá. Namísto toho se v budoucnu můžeme potkat s úplným vyčerpáním zdrojů.

Zkrátka a dobře, navzdory výdobytkům civilizace, život je a vždycky bude boj. Přitom my, co jsme přišli na svět v této době a na tomto místě (rozuměj na evropském kontinentu), můžeme mluvit o pořádné dávce štěstí. Mohli jsme se přece narodit v Súdánu, Severní Koreji anebo Zimbabwe. Přesto: nikdy si nemůžeme a nesmíme být jistí. Absolutní jistoty k životu nepatří. Můžeme se dožít dalších válek, můžeme zakusit chudobu v stáří, můžeme se stát obětí neštěstí. Nic z toho si samozřejmě nepřejeme. Ale kdybychom byli ochotni alespoň si to v myšlenkách připustit, snad bychom se nechovali jako tupé stádo protestující proti úbytku pečených holubů. Tak jako tak jsme jen nepatrnou součástí vesmíru, o jehož původu a smyslu, navzdory vědeckému bádání, zatím nemáme ponětí.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)