Martin Vopěnka, spisovatel - Na prahu pandemie - na prahu zkázy?

Na prahu pandemie - na prahu zkázy?

Je to taková klidná doba. Obzvlášť v naší klidné střední Evropě. Neschyluje se k válce; za humny šílený diktátor nehlásá evangelium nenávisti. Naše pevninská kra drží, moře nemáme, etnické nepokoje jsou nám vzdáleny tisíce kilometrů, pro teroristy nejsme zajímaví. K tomu roste ekonomika, nehladovíme, nástrojem k řešení sporů se přinejmenším v evropském měřítku stalo jednání. A teď nás chce světová zdravotnická organizace probudit z blahobytného polospánku pandemií.

Máme opravdu uvěřit, že jsme v ohrožení? Máme opravdu důvod bát se, že struktury naší civilizace, ony pilíře našich jistot, mohou být podkopány ničivou nemocí. Máme se připravit na bezmoc, s níž budeme přihlížet smrti našich blízkých nebo svému vlastnímu umírání?

Proč ano, ale také proč ne? I v historii bychom jistě našli nějaká ta desetiletí klidu a bezpečí. Bezpečně si připadali možná i mnozí Židé v roce devatenáct set třicet dva, když trávili prázdniny v evropských letoviscích a lázních.

Člověku často trvá, než si připustí, že jistoty, na nichž vystavěl svůj život, už neplatí. Přiznejme si, že víra ve věčný blahobyt a mír nemá jasné opodstatnění. Na druhou stranu však: k tomu, abychom si toto uvědomili, nemusíme být strašeni pandemií. Trochu pochybovat o svých (našich) jistotách, trochu být ve střehu a vždy připravený, by měl každý.

Avšak stejně, jako bychom neměli přeceňovat schopnost lidstva udržet na Zemi snesitelný život, neměli bychom ani přeceňovat naši schopnost předpovědět, kdy a proč tento snesitelný život skončí. Jsem toho názoru, že to nejspíš nebude v důsledku pandemie ptačí chřipky, která se možná blíží. Nevěřím totiž, že se nám podaří tak přesně předpovědět dobu a způsob vlastní zkázy. Nejsme tak všemocní ani tak chytří.

Udělejme tedy alespoň to, co udělat můžeme. Nakupme léky a podporujme opatření proti nákaze. Jinak však žijme klidně, neboť naše možnosti jsou tak jako tak omezené. V kterémkoliv okamžiku plynoucího času se může stát něco, po čem náš lidský svět už nikdy nebude takový, jaký byl předtím.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)