Martin Vopěnka, spisovatel - Jaromír Nohavica – umělec a člověk

Jaromír Nohavica – umělec a člověk

Jaromír Nohavica je výjimečný textař i hudebník. Jeho písně, jež nás provázejí již desítky let, se dotýkají základních existenciálních otázek, ale zároveň zůstávají lidsky prosté. Ideologie, ať už jakákoliv, v nich nevítězí nad životem; nad jejich uměleckým sdělením. Nohavica, na rozdíl třeba od Hutky či Merty, neprošel uměleckým vyprázdněním poté, co ze scény sešel ideologický nepřítel. Dá se říct, že jeho umění je již prověřené časem, a má tedy nárok nazývat se uměním.

Jaromír Nohavica byl ale také spolupracovníkem STB – to už teď nepopírá ani on sám. Možná nikomu neublížil, donášel však zjevně daleko nad rámec toho, co bylo jeho tehdejší situací odůvodnitelné. Možná vycházel z předpokladu, že osoby žijící v exilu nejsou režimem přímo postižitelné, ale přece: byla to skutečná nepopiratelná spolupráce s nepřítelem.

Základní otázka však nezní, jestli Nohavica byl nebo nebyl morálním člověkem. (Osobně bych se ani neodvažoval být mu soudcem.) Základní otázka zní, jestli se má něco změnit na našem vztahu k jeho umění – k jeho písničkám.

Jestliže pan Rejžek napsal, že Nohavicovi nevěří a nebude tedy jeho písničky recenzovat ani poslouchat, měl by se namísto kulturního recenzenta zaměstnat jako politický glosátor. Na hodnotě umění samotného se totiž morálními (resp. nemorálními) postoji tvůrce sotva co změní – nanejvýš se tím určitá část toho umění staví do jiných psychologických a společenských souvislostí. Vnášet politické plusy a mínusy není nic jiného než agitace naruby. Jen o kousek dál pak už může vyrůst revoluční tribunál.

Naše polistopadová kulturní scéna je pořád ještě obrozenecky zpolitizovaná. Leckteré pozice jsou ze známostí a za zásluhy z dob disentu. Jeden případ za všechny: těžko se vypořádávám se skutečností, že v čele českého Pen klubu stojí antikomunista a morální osobnost, avšak podle mého názoru mizerný spisovatel a vůbec žádný umělec Stránský.

Umění může být a mnohdy bývá tím nejlepším, co ze sebe skutečný tvůrce – jinak bídný lidský tvor – vydá. A tak spisovatel píšící o hrdinství nemusí být hrdinou, tvůrce nádherných básní nemusí být nádherným člověkem. Platí to samozřejmě i naopak: ten, kdo zobrazuje zlo, zdaleka nemusí být zlý. Právě pro tyto protiklady je tak ošemetné vztáhnout morální postoje tvůrce na dílo samotné.

Samozřejmě to nějak souvisí. Umělecké dílo, společně s osudem a životem tvůrce, vytváří teprve celý příběh – vytváří tu pravou neopakovatelnou stopu v historii. Je li tvůrcem zločinec, špatný člověk, či vrah, zřejmě může dojít až k překrytí dobré stopy díla oním špatným životem. Takové dílo se nám pak jeví jako falešné a jeho faleš přehluší umělecké sdělení. Lze také vyslovit domněnku, že dílo skutečnou povahu svého tvůrce dříve či později prozradí. Věřím, že zlo neplodí dobro (zatímco obráceně se to bohužel říct nedá).

Písně Jaromíra Nohavici jsou pro mne i po posledních odhaleních hluboké a krásné – nezdá se mi, že by stopa jeho díla utrpěla. Jinak je to s Nohavicou člověkem. V osmdesátých letech jsem chodil na jeho koncerty. Vnímal jsem ho jako člověka, který je se mnou na stejné straně barikády. Byl jsem nadšený nejen jeho uměním, ale také jeho odvahou.

Nyní na mé vzpomínky z té doby padl stín. Nohavicou člověkem jsem byl podveden.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)