Martin Vopěnka, spisovatel - Nejisté cestování

Nejisté cestování

aneb

Ani s pojištěnou cestovní kanceláří nejsme nesmrtelní

Čtenář si možná ještě vzpomene na případ tří mladých Evropanek, které si domluvily večírek se svými místními vrstevníky na jednom z tropických ostrovů. Hoši je na večírku brutálně znásilnili a pak je ukamenovali v jámě, kterou k tomu účelu předem vykopali. Jedné z dívek se podařilo přežít.

Tyhle dívky vyrůstaly v blahobytu a míru. Za jejich života nedošlo k ničivé válce, a protože nejspíš navštěvovaly jen lepší školy, s násilím a zlem se na vlastní kůži nikdy nesetkaly. Věřily v život i ve vlastní budoucnost a v celý náš moderní svět s jeho nepřebernou nabídkou vyžití, včetně cestování.

Musíme si však uvědomit, že podobně nepoznamenaní zlem jsme u nás ve střední Evropě skoro všichni. Vždyť zdejší poklidné žití naruší nanejvýš nějaký ten přívalový déšť s blesky a krupobitím. Když potom školák skočí do splavu pod jez a už nevyplave, žasnou nejen spolužáci, ale dokonce i instruktoři. Lavinu utrženou mimo povolenou trasu bereme skoro jako podraz. Jsme přece na placené dovolené. Tak co si ty hory dovolují?

Znovu a znovu podléháme iluzi, že je náš život nějak pojištěný. A to nejen tady, v české kotlině, ale dokonce i během cestování.

Tím nechci říct, že je svět vysloveně nebezpečný. Přežít lze skoro všude. Jde však především o to, jestli jsme na nástrahy toho kterého místa připravení. A jestli nám to stojí za to. Proč brát rodinu třeba do nestabilní africké země, kde za určitých okolností, jež nelze zcela předvídat, bude manželka znásilněna a děti rozčtvrceny?

Na cestách je člověk vždycky zranitelný. Přichází do prostředí, které nezná a jehož zákonitosti nemusí na první pohled rozluštit. Sám je naopak čitelný, až průhledný. Pokud k něčemu dojde, bude mít na své straně všechny představitelné nevýhody.

K tomu se váže jeden osobní mini příběh: V roce 1996 jsme ve třech lidech končili putování pustinou jižního Chile v malém přístavu Chacabuko. Loď na ostrov Chiloe měla jet až druhý den, a tak jsme stopli místního taxikáře, aby nás odvezl asi dvacet kilometrů za přístav – do naprosté pustiny k ledovcové řece. Cestou měl taxikář podivné řeči o dobytku s uřezanými hlavami, který se prý měl v oblasti najít. Vystoupili jsme už skoro za tmy, řeka hučela pod několikametrovým břehem. Zneklidněni chováním taxikáře jsme předstírali, že jdeme tábořit, ale za tmy jsme se pak přesunuli o kilometr dál a utábořili se na chráněném místě. Rozhodli jsme se držet hlídky. Kolem jedné hodiny v noci se přesně tam, kde jsme předstírali táboření, objevila světla baterek. Noc jsme přečkali v pohotovosti a ráno jsme se pěšky vrátili do přístavu. Jestli to byla shoda náhod, anebo něčí temný úmysl, to už se nikdy nedozvím. Rozhodně ale naší tehdejší obezřetnosti nelituji.

O tom to totiž je: být vždycky trochu ve střehu. A neustále vyhodnocovat situaci. To platí i pro hromadné zájezdy organizované cestovní kanceláří. Jestli nějaké plavidlo pronajala cestovní kancelář, tak to ještě neznamená, že musí být za všech okolností způsobilé plavby. Váš průvodce nemusí být skutečným znalcem místního prostředí a váš horský vůdce může být frajer, který se potřebuje předvést. (Sám jsem se kdysi svezl v lavině na oficiálním horolezeckém výcviku ve společnosti horského vůdce.)

Tím ale zase nechci nikoho navádět, aby nerespektoval pokyny lidí, kteří nejspíš něco znají. My Češi se totiž na cestách vyznačujeme také určitým druhem nepokory. Nic nám není dost dobré a nic nám není svaté. Neradi respektujeme pokyny, zákazy i dobře míněná doporučení. Není to tak dávno, co nám o tom poslal zprávu jeden náš krajan, který si rozdělal ohýnek v patagonském národním parku. Když shořelo patnáct tisíc hektarů tamního lesa, říkal, že ho to mrzí.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)