Martin Vopěnka, spisovatel - Pražská lyže proti planetě

Pražská lyže proti planetě

Běh na lyžích je krásný sport. Sám jej aktivně provozuji – v horské scenérii, v sepjetí s horským profilem, v požitku stoupání a sjezdů…

Kateřina Neumanová je skutečnou osobností svého oboru. Bylo nádherné sledovat ji, jak závodí.

Ale teď je tady Pražská lyže. Tuny sněhu přivezené ze Šumavy k Hradčanům. Tisíce kilowatů tečou kdesi na horách do sněžných děl. Zanedlouho tu louku zaplaví výfukové plyny bagrů. A přijede šedesát kamionů. Ty kamiony pojedou horskou a podhorskou krajinou a nakonec i historickou Prahou. Sníh bude rozhrnut další těžkou technikou.

Je to tak absurdní a zvrácené, až je těžké uvěřit, že je to skutečné. Podniky jako tento jsou vizitkou zhýralosti naší civilizace. Ekologicky uvažující člověk, ještě dokáže pochopit, že jsou potřeba nové elektrárny, doly, dálnice, že je třeba rozvíjet průmysl, vytvářet pracovní příležitosti. Ale tohle je naprosto zbytečné. Tváří v tvář alarmujícím zprávám vědců z celého světa lze něco takového přirovnat snad jen k závodu v pojídání vajec, který by nějaká bohatá společnost uspořádala uprostřed afrického slamu. A konec konců to degraduje i sport, jehož největším půvabem je obklopení přírodou. Krásné bývá často to, co je přirozené. Běhat na lyžích po umělém sněhu v ulicích historického města (pro něž je sníh spíš vzácností), přirozené není.

Milá Kateřino Neumanová, co takhle otevřít oči a trochu si rozšířit obzor? Jsou i jiné hodnoty než světové poháry za každou cenu. Někdy je třeba dívat se na svůj obor v širších souvislostech. To, co jste zařídila, staví váš krásný sport na roveň zhýralých hostin a gladiátorských zápasů. A neříkejte, prosím, že se to přece dělá i jinde ve světě. To, že jiní nepřemýšlejí, vás nezbavuje odpovědnosti za vlastní rozum.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)