Martin Vopěnka, spisovatel - Kam kráčíš, Česko?

Kam kráčíš, Česko?

Sjezdy dvou pravicových stran, konané o tomto víkendu , nic nového nepřinesly. Přiznejme si, že podle očekávání. Ještě o mnoho žalostnější byl ovšem pohled na levicového lídra jdoucího včele „lidových“ protestů. Asi stěží bychom v současné Evropě hledali sociální demokracii, jejíž program je tak nerealistický.

A k tomu všemu připadá na letošek zase jedno nekulaté výročí – 93 let od vzniku samostatného Československa. Bude třeba řečnit, ačkoliv není co říct. Inu, nějak to výročí přežijeme. Třeba s dětmi na prázdninách.

Ale co dál? Co za rok, za pět let, za dvacet, za padesát? Jakou že perspektivu a vizi před nás občany staví naši politici?

Žít nelze na dluh. To už se tak nějak všeobecně ví. Ví to každý, dokonce i ten, kdo to nechce řešit ze své vlastní kapsy. Bude se šetřit, škrtat, prý se má také méně krást. To ví také každý. Ale je tohle nějaká vize? Je tohle idea, pro kterou by se občané mohli nadchnout, pro kterou by mohli dýchat a žít? Máme před sebou my jako stát a jako národ něco velkého, co stojí za osobní oběť? Je tady jediný politik, který by nám podobnou vizi dokázal dát?

Zdá se, že doba bude poměrně zlá. Zdá se, že vytvořit společenství, ve kterém by se dalo důstojně stárnout, ve kterém by bylo vymahatelné právo a ve kterém by vzdělání patřilo k nejcennějším hodnotám, by neznamenalo tak málo. Proč to nikdo neumí říct tak, aby u občanů vzbudil skutečnou důvěru a zájem? Pravici zní asi podobné výroky příliš lidsky, až sociálně. A levice zase občanům říká, že něco takového není žádný cíl, nýbrž že na to má každý nárok, který mu ona – levice – splní po vyhraných volbách. Důsledky pro národ a stát jsou zničující: Reformy, které nikdo nebere za své (možná ani jejich předkladatelé), demoralizace, žití ze dne na den a z roku na rok. Příkladem nade všechny mohou být solární panely. Nejprve podporované a pak zase zcela zavržené, jakkoliv jejich budoucnost, jenom co technologie ještě o něco pokročí, je nezpochybnitelná. Nebo snad někoho napadá lepší způsob získání energie, než vzít si tu, která k nám neustále a v obrovském množství dopadá? Naši politici prostě tahají figurkami, jak se jim zrovna hodí: dva kroky dopředu, dva do strany a jeden zpátky…

Pak je tu ještě prezident Klaus – figurka poněkud extravagantní, vzbuzující v civilizovaném světě rozpaky, ba i posměch. Není úkolem tohoto článku zkoumat motivy jeho až náboženského tažení proti vědeckým poznatkům na poli studia klimatu. Ani rozebírat myšlenkové lektvary z kuchyně jeho nohsledů. Podstatné je, že doma se mu kupodivu daří vzbudit v tápajících Češích pocit, že přece jen znamenají pro Evropu a svět cosi výlučného a že jim k splnění jejich planetárního poslání stačí kritizovat a mlátit hubou.

Nestačí. Nesmíme zapomínat, že je to teprve pár let, co jsme se vrátili do evropského společenství. A jakkoliv toto společenství nepochybně má spoustu nedostatků včetně přebujelé administrativy, nejednotnosti a nepružnosti, slušelo by se, abychom ponejprve spíše seděli a tiše naslouchali.

Podívejme se třeba na Němce. Na tu jejich námi kritizovanou a vysmívanou doktrínu nahrazení jaderné energie z obnovitelných zdrojů. Není to nakonec velká a jasná vize?: Náš německý stát dokáže s nasazením moderních technologií uvést v život smělý a drahý plán. (A aby nedošlo k mýlce: já nejsem odpůrcem výroby energie z jádra. A zprvu mi to jejich rozhodnutí připadalo unáhlené až hloupé.)

Nebo Britové a jejich olympiáda. I rozhodnost, s jakou trestají viníky letošních nepokojů. Národy, které mají právo si říkat velké, se pod podobnou vizí dokážou sjednotit. Vzpomeňte, jak to s olympiádou dopadlo u nás.

Posledním českým politikem, který měl co říct světu a tím pádem i vlastnímu národu, byl zkrátka Václav Havel. Po něm tu zeje bezedná propast. Potácíme se bez cíle a komplexy méněcennosti, které v nás toto potácení vzbuzuje, si léčíme záblesky velikášství, jež reprezentuje náš současný prezident.

A přitom: Ne že by se podařilo málo. O tom, co dnes máme – materiálně i politicky – se nám přes všechen marasmus mohlo před dvaadvaceti lety jen zdát. Opravili jsme domy, chodníky, ulice i celá města. Místní samosprávy, občanská sdružení, nadace, spolky a hnutí dělají tak mnoho. Jizvy po čtyřiceti letech diktatury se zacelují. Avšak cosi velmi podstatného nám přesto chybí: Sjednocující vize. Vize budoucnosti, vize kam a proč máme jako celek jít. Pokud se na naši společnost podívám jen z tohoto pohledu, musím, nezlobte se, musím končit citátem z Karla Kryla: „Ne, nejsme na kolenou. Ryjeme držkou v zemi.“

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)