Martin Vopěnka, spisovatel - Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy

Knihkupectví a kavárna Řehoře Samsy

Je to vlastně tajná schránka mého nakladatelství. Ochotně mi tu vždy nechávali balíčky a obálky od grafiků, autorů, či redaktorů. A tak se nakonec kavárna Řehoře Samsy, v pasáži mezi Václavským náměstím a ulicí V jámě, stala místem většiny mých pracovních schůzek. Větší společnost sem však nezvěte – najdete tu jen několik malých stolků. V druhé části nevelké místnosti je nekomerční knihkupectví. Dobře mne tu znají. Už když mne vidí přicházet vytahují zpoza pultu objemnou zásilku. Často se k nim zachovám netaktně: jen přiběhnu, vezmu balíček a zase běžím. Na svou omluvu musím říct, že jsem té kavárně přivedl řadu stálých hostů.

Před lety jsem se tu pracovně scházel i se svou ženou, když ještě nebyla mou. Vzpomínám, jak jsem už z dálky vídal za sklem nad sklenkou vína její půvabnou, avšak ustaranou tvář. Těšil jsem se na ty schůzky; provázel je pocit důvěry a milostného chvění.

A představte si, že nám to zůstalo. Pošleme si třeba zprávu, že jsme oba blízko Václavského náměstí. Děti jsou zrovna ve škole nebo je někdo hlídá. Sejdeme se tedy v Samse (tak se kavárně zkráceně říká), je dopoledne všedního dne a já si připadám jako na úplně první vzrušující schůzce s neodolatelnou ženou. Pijeme červené víno, povídáme o běžných věcech, ale myslíme na milování. Brzy se rozejdeme za svými povinnostmi, tohle setkání v nás ale zůstává. Po zbytek dne jsme prostoupeni jeho silou.

Společně jsme se zamýšleli, čím je Samsa tak přitažlivá právě pro nakladatelské pracovníky a nejrůznější umělce. Není nám totiž známo, že by v okolí byla zvýšená koncentrace nakladatelství. Cosi tady však působí, snad častá přítomnost majitele Filipa P., který to tu řídí s trpělivostí a citem. A tak vás pohltí poklidná až plouživá atmosféra; najednou se vám zdá, že máte spoustu času, zatímco v pasáži za sklem spěchají ti druzí.

Obzvláštní kouzlo má Samsa také pro narcistické osobnosti a rádoby umělce. Od pasáže ji totiž dělí velkoplošné sklo, takže sedíte vlastně ve výloze. Jste to vy, kdo se vystavuje – ano, patříte sem – jen ať to každý vidí.

Jinak musím říct, že spojení se slovem kavárna ke mně příliš nesedí. Já totiž kávu nepiji, většinou se spokojím s čajem. Záleží také na atmosféře toho kterého dne. Je-li prozářený dobrou náladou, sluncem nebo zdařilým obchodem, dám si nejspíš červené víno, ale ne víc, než dvě deci. Jen jednou jsem si tu objednal poličské pivo. Zřejmě jsem svou askezí v Samse spíše výjimkou, protože když jsem si poručil gin s tonikem, měli obavu, co se mi stalo.

Nejsem sedavý typ – mám raději pohyb, sport a svěží vzduch. Anebo soukromí pracovny, kde se nořím do světa svých próz. Dlouhé vysedávání po kavárnách by mne nebavilo. Být nakladatelem je však činnost extrovertní; podnikatelská. Neustále se s někým scházím a něco řeším a potom se hodí kavárna jakou je Samsa – vhodná pro krátké spočinutí – poklidná a přívětivá.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)