Martin Vopěnka, spisovatel - Já jsem lékař, kdo je víc?

Já jsem lékař, kdo je víc?

Milí lékaři z LOK. Přímo to z vašeho jednání čiší. Ta hrozná povýšenost, sebestřednost a přezíravost. Ano, zdraví patří k našim nejcennějším statkům. A vy máte v popisu práce péči o lidské zdraví. Ale máme se vás kvůli tomu bát? Máme se před vámi plazit? A máme si vás snad vážit jenom proto, že se honosíte titulem MUDr.?

Ba ne. Vážit si máme jen těch z vás, kteří svou práci dělají dobře. Kteří pracují a přitom i jednají laskavě a profesionálně. A to nejsou zdaleka všichni z vás. Nejste žádná privilegovaná profesní skupina. Stejně, jako těch dobrých z vás, si vážíme i dobrých učitelů, zdravotních sester, řidičů, pilotů, truhlářů, bankéřů…

V zásadě souhlasíme s tím, že té přesčasové práce, ke které jste nuceni, je příliš. Že vede k vašemu vyčerpání, nervozitě, únavě. Souhlasíme i s tím, že ti lepší z vás by zasluhovali brát podstatně více. Přáli bychom si žít ve společnosti, která by byla dost bohatá na to, aby těm lepším z vás mohla poskytnout podstatně vyšší plat.

Vy, lékaři z LOK, ale přece nechcete přidat těm dobrým. Chcete přidat bez rozdílu všem. Špatní ve vašich řadách se za ty dobré chtějí schovat. Mám dokonce podezření, že LOK, jak už to tak bývá, je nástrojem v rukách těch průměrných a špatných.

Dnes voláte po reformách a chcete je teď hned. Samozřejmě jen takové, které jsou podle vašich představ. Těm skutečným reformám se však už řadu let vší silou bráníte. Jen si vzpomeňte, jak hystericky jste odsuzovali oněch 30 korun regulačního poplatku. Jak těžké je dohodnout s vámi jakoukoliv reorganizaci. Elektronické zdravotní knížky nepoužíváte, čímž konzervujete stav plýtvání, kdy se předpisy i úkony nesmyslně zdvojují. A nyní tedy odcházíte – ve chvíli, kdy možná poprvé od roku 1989 je naděje na skutečné a zásadní reformy celého systému zdravotnictví.

Jenomže vy vlastně neodcházíte. Vůbec si přece neumíte představit, že by vláda vaší vyděračské akci neustoupila. Do poslední chvíle věříte, že na svých místech zůstanete. Vždyť přece: jste lékaři. Kdo je víc?

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)