Martin Vopěnka, spisovatel - Drábkova bezcitná hra čísel

Drábkova bezcitná hra čísel

Ministr Drábek je spokojený. Dávku do konce leda nedostane „jen“ jedno procento lidí. To je podle Drábka výborný výsledek: devadesát devět procent dávek se udatnému ministerstvo podařilo poslat.

Řeč čísel zdánlivě jasná. Ale: Jak by vypadal například šéf ČSA, kdyby po provedené reorganizaci oznámil s rozzářenou tváří, že v lednu jeho společnosti spadlo „jen“ jedno procento letadel? Nebo lékař, kterému zemřelo „jen“ jedno procento pacientů po odstranění bradavice? Naopak stát, který by mohl říct, že počet kuřáků klesl na jedno procento, bychom nesporně vnímali jako veleúspěšný.

Otázka tedy zjevně zní, čeho se to procento týká. V Drábkově případě se týká dávek přiznaných ze zákona státem, a to ohromnému počtu lidí, kteří jsou navíc na těchto dávkách často existenčně závislí. Troufám si říct, že i nevyplacení sta dávek by mělo být vnímáno jako problém. V tomto případě se pohybujeme v oboru, který fungoval a běžně musí fungovat s velmi vysokou spolehlivostí. Drábkovo jedno procento (a to ještě beru v potaz nejpříznivější odhad) je šílený průšvih a naprostý úlet. Jestliže to pan ministr nevidí, znamená to, že je zcela uvězněný ve světě čísel. Číslo 99 se mu zdá o hodně větší než číslo 1 a má samozřejmě pravdu. Ale jen ve světě čísel a za předpokladu, že si odmyslíme, o čem ta čísla vypovídají. Jednotlivé lidské osudy pana ministra zjevně nejen nezajímají, on je pod těmi čísly dokonce ani nevidí.

Osobně jsem toho názoru, že tak silná sociální slepota je pro zastávání vysoké státní funkce, neřku-li funkce ministra „sociálních“ věcí, závažným hendikepem. A nezlobte se, nepřeji si, aby nám vládli umanutí kybernetici, kteří nevidí nic než velikost čísel. Ať pan ministr okamžitě odstoupí.

Martin Vopěnka

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)