Martin Vopěnka, spisovatel - Soumrak původní dětské knihy?

Soumrak původní dětské knihy?

Jestliže jsem se rozhodl tímto článkem vyjádřit k ekonomickým a morálním aspektům vydávání původní dětské literatury, je třeba nejprve objasnit, jakou k tomu mám kompetenci: Ve svém nakladatelství Práh vydávám převážně literaturu určenou pro dospělé. Nakladatelství je pro mne jediným zdrojem obživy. Proto životaschopnost projektů musím nutně posuzovat z hlediska jejich finanční rentability. Vydávání literatury pro děti a mládež se věnuji spíše výběrově. A v jejím případě upouštím od přísně komerčního kritéria výběru – snažím se podporovat hodnotné vzdělávací projekty, jakými bezesporu jsou: ediční řada Největší Češi od Renáty Fučíkové, cyklus Opera nás baví, Divadlo nás baví, Balet nás baví od Anny Novotné, 77, 55, 33legend od Aleny Ježkové, anebo od téže autorky kniha Prahou kráčí lev. Řada z těchto knih dostala mnohá ocenění.

Také jako spisovatel píši převážně romány určené dospělému čtenáři a jen příležitostně se obracím k dětským čtenářům (v knihách Pohádky Větrných hor, Encyklopedie Poznávám život a svět a v připravovaném románu pro mládež Spící město).

Každý, kdo českou dětskou literaturu odborně posuzuje, by si měl uvědomit, že má k dispozici jen onu pověstnou viditelnou část ledovce. Právě vydávání původní dětské literatury je totiž bohužel na ekonomických aspektech závislé snad nejvíce ze všech knižních oborů. Od dětské knihy se očekává, že bude nádherná, plná barevných ilustrací, a přitom levná. V důsledku toho mohu ze své nakladatelské praxe říct, že asi nejvíce odmítnutých českých rukopisů by připadlo právě na dětskou literaturu. Snad jsou nakonec přece jen opravdu vydaná ta nejvýznačnější díla. Ale nemůžeme si být jistí. Stává se mi, že odmítám rukopis knihy určené dětem opravdu s těžkým srdcem. Anebo autora odkazuji na příští – ekonomicky snad silnější – roky. Vždyť se stejným úsilím a investicí lze vydat několik černobílých knih pro dospělé.

Knihy, které nakonec mohou vyjít, bych rozčlenil do několika kategorií:

1. Reprinty knih známých autorů, jako Sekora, Lada a mnoha dalších. Vydání těchto knih má několik výhod: nemusejí se znovu platit pořizovací náklady na ilustrace, mnohdy ani na sazbu a grafickou úpravu a dále: konzervativní český trh známé autory mnohem lépe přijímá, také proto, že jejich knihy jsou relativně levné.

2. Knihy zakoupené ze zahraničí, často tištěné v mezinárodním soutisku. Práva za ilustrace a sazbu zakoupená ze zahraničí jsou mnohem levnější, než pořízení původních ilustrací. Je to tím, že autoři i agenti obvykle už vydělali na silných zahraničních trzích a práva pro české vydání prodávají dohromady s ilustracemi a sazbou za paušální zbytkovou cenu.

3. Knihy vydané díky mimořádnému zaujetí nakladatele.

4. Knihy nesoucí v sobě prvek poučení, u kterých kupující mají pocit, že investují do vzdělání dítěte.

5. Knihy vydané za podpory Ministerstva kultury ČR a jiných grantů. Často se jedná o knihy jedinečné, které by bez takové podpory opravdu nemohly vyjít. Na druhou stranu je třeba říct, že nekomerčnost projektu je při udělení grantu zohledňována do té míry, že se často jedná o knihy, kterými rád prolistuje dospělý intelektuál, jejichž sdělnost vůči dětem je však mizivá. Takové knihy jsou pak také často oceňovány, přestože si je možná přečtou jen desítky dětí.

6. Existuje ještě šestá možnost, jak realizovat záměr vydat původní českou knihu pro dětského čtenáře: přizvat ke spolupráci, i na průměrném textu, špičkového výtvarníka. Ten vám onen průměrný text zabalí tak, aby byl ve výsledku dobře prodatelný. Kdo z kupujících by v dnešní záplavě knih už v knihkupectví důkladně studoval hodnotu obsahu? Kupuje se rychle, bez rozmyslu. A často jen očima. Všimněte si i v zahraniční produkci, jak populární je vydávání takzvaných žiletek: tenkých knih na tlustém papíru s převládajícími ilustracemi a trochou textu. Mnohdy je to, jako kdybyste pod stromeček kupovali krásně zabalený vzduch. Možná právě proto se vizuální stránka tak rychle a úspěšně vyvíjí, zatímco ta obsahová spíše upadá.

Možná si říkáte, že jsem příliš skeptický – že přece každý rok vychází docela dost hodnotných knih, které zasluhují pozornost. Ano. Ale představte si situaci, že ke mně přijde s rukopisem Pavel Šrut, jmenuje se Pavel Novák a ještě mu nevyšla žádná kniha. Mohl bych se v takovém případě odvážit jeho knihu vydat? Nebylo by to příliš riskantní?

Koho nepřesvědčil předešlý výčet, toho snad přesvědčí následující čísla. Jako modelový příklad uvedu knihu Divadlo nás baví autorky Anny Novotné s ilustracemi Jiřího Votruby. Kniha má formát 208x260 mm, 200 barevných stran na křídovém papíru, je vázaná a byla oceněna Cenou ministra školství, mládeže a tělovýchovy a Zlatou stuhou za vydavatelský počin.

- Celkový rozpočet projektu byl 560 000,-Kč. Na knihu jsme nedostali žádnou dotaci. Pokud by autorka požadovala honorář odpovídající počtu dní, které psaním knihy strávila, vzrostl by rozpočet na nějakých 640 000,-Kč (autorka se spokojila se symbolickým honorářem 25 000,-Kč).

- Pro srovnání: za stejnou částku bych mohl v nákladu 2000 výtisků vydat nejméně 5, ale spíše 7 původních českých próz o rozsahu 200 stran.

- Pokud bych stejnou knihu zakoupil ze zahraničí včetně ilustrací, grafické úpravy a sazby, snížil by se rozpočet až o 140 000,-Kč. Pokud by se kniha navíc tiskla v mezinárodním soutisku, bylo by to ještě víc. U tohoto čísla se musíme zastavit a položit si otázku, jak to bude s původní českou tvorbou do budoucna, nebude-li výrazněji podpořena.

- Pokud bych se chtěl zachovat jako skutečný obchodník, rozsekal bych knihu na 30 útlých knih – žiletek, z nichž každá by představovala jen jednu divadelní hru (v knize jich je právě 30) a byla by ještě mnohem bohatěji ilustrovaná – tak, aby bylo možné ji roztáhnout alespoň na 24 tiskových stran. Možná, že v případě knihy o divadle se toto řešení může zdát nepraktické a opravdu by nepraktické bylo. Pokud by se ale mělo jednat o knihu obsahující například 30 nezávislých pohádek, pak se toto řešení jednoznačně nabízí jako nejlepší možné.

Ale co nabídneme dětem, které nechtějí jen prohlížet, které chtějí číst? Jak dlouho ještě vystačíme s českou pohádkovou klasikou? Shodou okolností jsem se nedávno doslechl, jakým rozpočtem disponuje Ministerstvo kultury ČR na podporu literatury pro děti. Šokovalo mne, že to číslo nemá ani 7 číslic. Nějak se mi to číslo propojilo s oněmi 880 miliony, které stál právě pozastavený projekt Opencard. Taková částka by zajistila budoucnost české literatury nejen pro děti na 100 let. Kdyby se ale některý ministr kultury odvážil o takovou částku pro českou literaturu žádat, všichni by se mu vysmáli. Obávám se, že to není jenom o prioritách ministrů ve vládě nebo poslanců v poslanecké sněmovně. Je to o prioritách současné české společnosti. My Češi jsme hrdí vesměs na osobnosti našich dávných dějin – Karla IV., Jana Žižku a kdo ví koho ještě. Zdá se však, že nemáme nejmenší zájem mít možnost být hrdí na současnou českou kulturu.

Ing. Martin Vopěnka

Nakladatel a spisovatel

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)