Martin Vopěnka, spisovatel - Vnější a vnitřní nepřítel

Vnější a vnitřní nepřítel

V románu Nová planeta, který mi nedávno vyšel, kolem sebe jakási technologická elita postavila neprostupný val. Nová planeta není civilizací mimo naši Zemi. Je to soběstačná civilizace několika desítek tisíc lidí, kteří se zcela odřízli od zbytku světa – od jeho krizí a problémů. V jejich pojetí; v jejich oficiální ideologii, už ze Země odešli. Vyspělé technologie, které vlastní, jim umožňují přežití. Jenomže, objevují se jiné problémy. Například otázka svobody. Žijí ve vzájemně propojeném a sdíleném světě, na kterém jsou zároveň zcela závislí. Jsou ještě svobodní?

Román má svého osudového hrdinu Daniela, jehož předobrazem je biblický Josef Egyptský – zrazený bratry, které miloval – odvržený do jiné civilizace – v tomto případě do civilizace Staré planety, jež mezitím, jak se později ukáže, zkolabovala. To je svět za zdí.

My dnes začínáme žít v realitě nových, většinou teprve rozestavěných, zdí. Upřímně: kdo někdy nepocítil touhu, aby se problémy světa nějak samy vyřešily. Třeba tak, že by několik miliard lidí z ničeho nic zmizelo, že by pominula populační exploze, že by svět byl znovu přehledný. A pochopitelně: kdo by se při takových představách nezahrnul do světa vyvolených?

Když jsem asi před pěti lety vyslovil nahlas v kruhu přátel, že Evropa má jen dvě možnosti: buď zůstane otevřená, a pak jako civilizace zanikne pod náporem přistěhovalectví, jiných kultur a masových exodů, anebo kolem sebe postaví neprostupný val, a pak přežije o něco déle, všichni si málem ťukali na čelo. Jenomže, dějiny nezastavíš.

Bylo by však zásadním omylem vidět jen nebezpečí vnější. V základech naší civilizace, naší křesťansko-židovské kultury, stojí pojmy jako „soucit“ a „milosrdenství“. A nebylo snadné uvést je v život. Vlastně až posledních několik desítek let se staly „oficiální“ ideologií. Evropský politický a sociální systém, který je dnes většinově přijímán, na těchto pojmech stojí. A jakkoliv může jít o pouhou formalitu, usnadňuje jednotlivci být milosrdným. Neboť milosrdné jednání není v rozporu se sdíleným paradigmatem. Milosrdné jednání je v zásadě ceněné a téměř nikdy není souzené.

To, čím nám současná utečenecká krize ubližuje nejvíce, je, že nás nutí nebýt milosrdnými. Ubližuje tak našim duším. Protože naše duše se ocitají mezi dvěma zásadními principy, jež jsou jim vlastní. Na jedné straně je to potřeba konat dobro, potřeba být soucitný a milosrdný. A na druhé straně je to přirozená potřeba chránit svou rodinu v úzkém i širokém smyslu toho slova. V širokém významu může být naší rodinou i vesnice, město, zem, anebo celá Evropa. V ideálním případě by naší rodinou mohlo být celé lidstvo, ba dokonce celé společenství všech živých tvorů na této Zemi – včetně velryb, orangutanů, nosorožců… Bohužel, na tak široké pojetí rodiny je svět příliš přelidněný a příliš složitý a naše chápání světa příliš zaostalé a sobecké. A tak v nás nutně ožívají dávné vzpomínky z kolektivního nevědomí, kdy do osady přitáhla horda cizáků a my jsme svůj dům bránili se zbraní. A pokud jsme jej neubránili, cizáci ho vyplenili, naše ženy znásilnili, děti povraždili.

Máme však, obávám se, i jiné dávné vzpomínky, kdy jsme my sami plenili, znásilňovali a vraždili. Ta bestie v nás není mrtvá. Je jenom upozaděná. Nebezpečí, že se probudí, je třeba brát stejně vážně, jako nebezpečí vnější, které dnes hrozí Evropě. Bohužel, to že evropská reprezentace je až fatálně neschopná problém správně pojmenovat a uchopit, bestii velmi nahrává. Noví fašisté nabízejí snadná řešení.

Tohle moje mínění však vůbec neznamená, že bych byl vůči současným přistěhovalcům bezbřeze vstřícný. Není pochyb, že mezi nimi jsou i lidé vůči naší kultuře vysloveně nepřátelští. A je velmi pravděpodobné, že ve své většině tito lidé nesdílejí naše hodnoty soucitu a milosrdenství. A že nám naše milosrdenství neoplatí stejnou mincí. Jenomže, kdo si dovolí tohle soudit tváří v tvář těm utečencům, kteří udělali jen to, co by udělal každý z nás: že vzali své děti, které milují, a pokusili se pro ně najít lepší budoucnost? Starozákonní příběh vypráví o Bohu, který byl hotov zachovat Sodomu pro deset spravedlivých. Nepočítám se za věřícího člověka v náboženském smyslu toho slova. Možná však, že v dobách, které před nás staví nelehká mravní dilemata, bychom měli hledat oporu právě v osvědčených moudrostech, z nichž naše civilizace, i když si to dnes už ani neuvědomuje, vyrůstá.

A tak přese všechna nebezpečí, která nám hrozí zvenčí, se nejvíce bojím zla, které už je tady. Nemusí odnikud přicházet, plavit se přes moře, překonávat hranice. Je přítomné v nás.

Když po jedenáctém září 2001 vznikla věznice v Guantánamu, nebyl to snad ani tolik zločin vůči teroristům tam vězněným. Mučení skutečného zločince v zájmu záchrany tisíců nevinných životů bych si ještě dovedl představit. Byl to však zločin spáchaný vůči naší civilizaci. Protože mučení museli vykonávat lidé – řádní Američané. Stvoření statutu mučitelů, to byla skutečná rána zasazená naší kultuře. Jak s nimi – s mučiteli – máme sdílet hodnoty? Jak je máme potkávat při nákupech nebo vyzvedávání dětí ze škol? A co jejich duše: jak k tomu přijdou, že jsme je pověřili vykonávat takovou zvrácenost? Jistě, možná už to v sobě měli. Ale my jsme jim umožnili to projevit.

Snad by se ode mne mohlo očekávat, že navrhnu alespoň náznak řešení. Jeden návrh mám: Vytvořit z utečenců – z těch mladých mužů, kteří mezi nimi zřejmě převažují – osvobozeneckou armádu. Pod záštitou NATO – jak jinak. Moje maminka se narodila židovským rodičům v Londýně v roce 1942. Prarodiče uprchli před nacismem, ale jediné, na co mysleli, byl návrat. Dědeček pracoval ve válečném průmyslu, babička tlumočila při exilové vládě. Později začal u vlády pracovat i dědeček. Nikoho, kdo tehdy odcházel, by ani ve snu nenapadlo uvažovat o trvalém setrvání v Británii; o nějakém přežívání na dávkách. Tak si říkám, že kdybychom současným utečencům tuhle možnost dali, přinejmenším by se ukázalo, kdo jsou a o co jim opravdu jde. Je to samozřejmě nadsázka. Přesto, zkusme uvažovat dál: Možná by zbraně obrátili proti sobě navzájem. Pak by se ukázalo, že nejsou oběťmi onoho konfliktu, že jsou jeho spolutvůrci. Možná by zbraně obrátili proti nám. Pak by se ukázalo, že jsou opravdu onou obávanou vlnou nepřátel. A možná bychom jim spolu se zbraněmi dali novou naději na návrat do vlasti. Nové národní sebevědomí. Bohužel, pokud se o ně jenom postaráme, může se stát, že je ve skutečnosti ponížíme. A když se budou cítit ponížení, nakonec nás začnou nenávidět, místo aby cítili vděk. Bohužel, naše západní civilizace trpí pocitem vyvolenosti. To jí lze vytknout. Cítíme se povolaní k misijní činnosti – vyvážíme demokracii, prosperitu, kulturu… Ostatní civilizace tím nevědomky ponižujeme.

A jak to nakonec dopadne s civilizací Nové a Staré planety v mém románu? Daniel, zrazený bratry, se ocitne na hromadě mrtvol za zdí Nové planety. Tam ho najdou nuzné děti obírající mrtvoly. Díky znalostem, které má, a dílem osudu, nejen že přežije, ale postupně stoupá v tamní hierarchii. Vidí zaostalost a nevzdělanost, ale zároveň nachází nové hodnoty. Později odhalí, že Nová planeta vznikla dílem největšího zločinu v dějinách. Vyvolení, aby své civilizaci zajistili klidnou existenci, způsobili na Zemi obří magnetickou bouři, s jejíž pomocí trvale vyřadili moderní infrastrukturu. Civilizace, jejíž znalost a dovednost dnes už nepojme jednotlivec, ba ani skupina jednotlivců, se dá rozvrátit snadno. A není návratu. Když za Danielem, již jako za vládcem veliké říše, přijdou jeho bratři jako vyslanci Nové planety, která mezitím už upadla do krize manipulace a neviditelného diktátu, nepoznají ho. On jim odpustí podobně jako biblický Josef. Společně však marně hledají řešení, jak obě civilizace otevřít, aniž by se navzájem zničily.

Martin Vopěnka
Spisovatel a nakladatel
SME prosinec 2015

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)