Martin Vopěnka, spisovatel - Meze milosrdenství

Meze milosrdenství

Soucit, milosrdenství. Dvě klíčová slova, na kterých stojí kultura, kterou chceme nazývat „lidskou“. Evropa v tomto směru urazila dlouhou cestu a dostala se daleko. Jistěže zlo, které v sobě máme, nezmizelo; není mrtvé. Soucit a milosrdenství jsou však nyní zakotveny v našich právních systémech do té míry, že z nich činí hlavní evropský proud. Jednat v rozporu s nimi je odsouzeníhodné, a jednání, které je s nimi v rozporu, se tak nedostává oficiálního uznání. Čímž je zlo účinně spoutáno.

Současná uprchlická krize nám nezasazuje největší ránu tím, že nás něco stojí nebo že zanechá trochu nepořádku, ale tím, že nás ponouká nebýt milosrdnými. Protože jsou některé hodnoty, které jsou nám dané ještě hlouběji, než soucit a milosrdenství: Chránit sebe, chránit svou rodinu, své nejbližší. Chránit svůj dům, svou obec, své město, svou zem. Přičemž naší zemí evidentně v současnosti již nejsou jen Čechy a Morava, ale celá Evropa. Představa, že by se nám mohlo vést dobře, aniž by se dobře vedlo Evropě, je naprostou iluzí.

A Evropa je v ohrožení – nenalhávejme si, že ne. Ti, kteří přicházejí, nejspíš většinou nesdílejí naše hodnoty. Tedy, obávám se, ani náš soucit a milosrdenství. Jak jinak vysvětlit, že země jim etnicky, nábožensky a kulturně spřízněné pro ně zůstávají „nemilosrdně“ zavřené. Ani to nás pochopitelně nezbavuje závazku být lidskými; milosrdnými.

Jsou tady však i další zneklidňující skutečnosti: Ti lidé prchají ze zemí, ve kterých nedokázali obhájit nenásilné soužití. Proč ale nežádají především o zbraně – tak, jako za druhé světové války uprchnuvší Češi? Největší jejich touhou ve chvíli, kdy vlast trpěla pod nacistickou nadvládou, přece nebylo žít spokojeně někde jinde. Největší jejich touhou bylo vrátit se vítězně do vlasti; osvobodit ji. Možná, že právě tuhle možnost bychom jim měli nabídnout – zejména těm mladým mužům, kterých je mezi utečenci většina: ne štědré dávky a sociální zabezpečení, ale zbraně, výcvik a naději na návrat do vlasti. Mezitím samozřejmě pohostinství pro jejich rodiny. Pak by se teprve ukázalo, kdo opravdu jsou a o co jim jde.

Celá tahle utečenecká vlna je zatím především problémem morálním: Pomáhat, být milosrdný v duchu evropanství, anebo chránit svůj práh v obavě před tím, co se může stát v budoucnosti?

Ekonomickým problémem totiž několik milionů uprchlíků pro Evropu ještě není. Evropa je dost bohatá na to, aby takovou vlnu zvládla. Nadbytečně bohatá. Není však pochyb o tom, že může přijít mnohem silnější vlna – deseti milióny a sta milióny hladových, zbídačených, zmučených ubožáků z celého světa, kteří jednoduše přijdou, protože u nich doma by vyhladověli. Jenomže každá loď má svou kritickou hranici. A tak i Evropa se pod budoucím mohutným, řádově mohutnějším náporem, než je ten současný, může potopit. Pak zahynou hlady nejen ti, kteří už hlady hynuli, ale i ti, kteří předtím nehladověli.

Není snadné najít přijatelné řešení – pro jednotlivce ani pro státy. Není snadné obstát ve dvou zkouškách najednou: ve zkoušce z lidskosti i ve zkoušce ze schopnosti ochránit svou rodinu. To, co vidíme na české i evropské politické scéně, dává jednotlivci jen málo vodítek. Z děr vylézají první démoni. V přímém přenosu můžeme sledovat, jak se z kdysi úspěšné české pravicové strany stává pitoreskně fašistické měšťácké uskupení. Ve stejném přímém přenosu vůdkyně nejmocnějšího státu Evropy činí nepromyšlené gesto milosrdenství. Snad tím chce splatit dluh národa, který rozpoutal nejničivější válku v dějinách; pocit viny v několikáté generaci. Jestli za několik set let ještě, anebo už zase, budou existovat učebnice dějepisu, možná v nich bude právě toto gesto označeno jako začátek konce Evropy. Jednou z otázek, na kterou bychom měli hledat odpověď, je, jestli je takové gesto milosrdenství skutečně požehnáním pro ty, jichž se týká. Jestli je pro ně samotné dobré, že vzdali svůj boj o důstojný život ve vlasti, že vzdali boj o kultivovanou podobu života ve svých vlastních komunitách a státech, a vydali se na nenávratnou cestu života v cizí zemi, v cizí kultuře.

Ať už je to jakkoliv, vyválčit podobu své vlastní lidskosti si nakonec musí každý sám. Nesmíme se nechat svést k jednoduchému popření základu naší kultury, totiž k popření soucitu a milosrdenství. Nesmíme naslouchat fašistům a popřávat sluchu démonům v nás samých; démonům oděným tentokrát do hávu obav a xenofobie. Na druhou stranu, musíme být připraveni za svůj domov i bojovat, a stejně tak by za něj měli bojovat i ti, kteří k nám nyní uprchli.

Jakkoliv se považuji za humánního člověka, pokud bych se měl rozhodnout, jestli má zemřít hlady moje rodina, anebo rodina někoho jiného, tak ať to raději není moje rodina. Záleží ovšem také na tom, jak úzce nebo široce pojímám svou rodinu. Patří do ní i nejlepší židovský kamarád mého syna? Bude do ní patřit i ve chvíli, kdy se ocitneme v Protektorátu Čechy a Morava a začnou první transporty? Čím širší je pojetí rodiny, tím více je odvážných skutků milosrdenství. Mám dojem, že v současném stavu světa je v nejširším smyslu slova naší rodinou celá Evropa. To je zároveň mez, na kterou bychom za určitých okolností museli v zájmu vlastního přežití svůj soucit a milosrdenství omezit.

Martin Vopěnka
Spisovatel a nakladatel
MF Dnes 12. 10. 2015

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)