Martin Vopěnka, spisovatel - Rozhovor pro Týdeník Rozhlas 49/2011

Rozhovor pro Týdeník Rozhlas 49/2011

Ve své knize Konec zákona líčíte, co se stane, když přestanou fungovat pravidla společnosti. Před osmi lety, kdy vyšla, jsem to považovala za hodně nadsazený pohled. Dnes už si to nemyslím. A mrazí mě z toho, že spisovatel dokázal tolik let před násilnostmi třeba ve Velké Británii zřetelně popsat, že se to přihodit může. Jste nadán takovou jasnozřivostí, nebo se v tom skrývá i jistá míra úzkosti pramenící z neidealizovaného pohledu na vývoj společnosti?

Konec zákona jsem dokončil dokonce před dvanácti lety, ale dlouho jsem váhal s jeho vydáním právě proto, jak byl brutální. Bohužel se domnívám, že selhání společenských struktur může nastat, ba obávám se, že nastane. Asi jsou to opravdu židovské geny ve mně, co vyvolává takovou úzkost, protože každý dnes žijící potomek židů má nějaké předky, kteří museli přežít několik pogromů či přesídlit jinam. Proto v sobě neseme tu obezřetnost, že se něco podobného může přihodit.

Kompletní rozhovor stahujte zde PDF.

Setkání u stromu

Stáří se ohlásí vzpomínkou z dětství.
Natáhneš ruku přes čas, jenž současnost rozpůlil vedví.

Na druhém břehu v dětství svém stojíš
u stromu, který už tenkrát byl vzrostlý.
Oharky cigaret kapsy si plníš,
botičkou posouváš žaludy v listí.
Pak úlek chlapečka srdce ti zlomí.
Mámina zloba je to, na co myslí.

Pomalu odcházíš.
Zas listí spadlé je a vlhko v kůře stromů,
červené lavice bývaly v parcích.
Ruku si podat chceš přes čas, jenž odplynul,
o dotek letmý jen marně se snažíš.
Tak stáří začíná:
ten chlapec je ti blízký,
však byl to jiný svět.
O mostech nevíš.