Martin Vopěnka, spisovatel - Rozhovor pro Lidové noviny

Rozhovor pro Lidové noviny

Dante, jak známo, sestoupil do Pekla, když „život jeho byl v půli se svou poutí“, tedy někdy po třicítce. Vy jste se ponořil do mateční hmoty své rodiny a dětství, když jste se blížil k padesátce. Jako byste ještě jednou naposledy chtěl zachytit obrazy, které třeba za nějaký čas už definitivně zmizí. Nebo jste se možná chtěl některých zbavit?

Naplánoval jsem si život do stovky, takže jsem právě v té dantovské půlce… Ale teď vážněji. Máte pravdu. V určité fázi života jsem cítil, že jsem se svým dětstvím svrchovaně vyrovnaný. Zároveň mi paměť dosud dobře slouží a přináší mi řadu obrazů včetně citového zabarvení, které se k nim váže. Kdo ví, jak by to bylo na sklonku života. Uvědomil jsem si, že je to pravá chvíle k zachycení tohoto vzácného materiálu. Nechtěl jsem účtovat ani soudit ani si něco řešit, ale právě jen vydávat svědectví. Nejen o té době, ale i o stavu své duše, o svém vnímání toku času.

Kompletní rozhovor z Lidových novin stahujte zde PDF

Ptá se Jiří Peňás.
Vyšlo v Lidových novinách 4. 9. 2013

Setkání u stromu

Stáří se ohlásí vzpomínkou z dětství.
Natáhneš ruku přes čas, jenž současnost rozpůlil vedví.

Na druhém břehu v dětství svém stojíš
u stromu, který už tenkrát byl vzrostlý.
Oharky cigaret kapsy si plníš,
botičkou posouváš žaludy v listí.
Pak úlek chlapečka srdce ti zlomí.
Mámina zloba je to, na co myslí.

Pomalu odcházíš.
Zas listí spadlé je a vlhko v kůře stromů,
červené lavice bývaly v parcích.
Ruku si podat chceš přes čas, jenž odplynul,
o dotek letmý jen marně se snažíš.
Tak stáří začíná:
ten chlapec je ti blízký,
však byl to jiný svět.
O mostech nevíš.