Martin Vopěnka, spisovatel - Básně

Pozůstalí

Lehounký vánek
z pod prahu vjemů.
Jako bys vešel,
ačkoliv scházíš.
Po tobě místo;
ozvěna tichá.
Ty se však
zpozdíš.
Tatínek dávný.
Ani to dítě už není.
Dítě, jež vcházelo
s tebou.
Chybíte si
a chybíte tady.
Závany prázdnoty.
Ozvěny trvání
v pozůstalých.

(Břevnov 10. a 11. 4. 2015)

Začátek skepse

Nanečisto se nežije
a druhá šance není.
Občas bych něco vrátil snad,
či zvolil rozdvojení.

Tak, jak jsem věřil životu,
hrál fotbal s prvním synem
a připadal si bohatý
i s krabicovým vínem,

tak už dnes nějak nevěřím.
Polykám vzácné doušky
posledních vlahých teplých dní
a oddaluji zkoušky

jež přicházejí s podzimem:
například ztrátu chuti
na nepoznanou budoucnost
v níž stroze odmítnuti

konečně nohama na zemi
jdem do stejného bodu.
Lhostejno jestli prostředkem
anebo po obvodu.

(Břevnov 4. 6. 2013)

Koloběh života

Čím zakrýt prázdnotu
po krátkém milování?
Po dechu rozkoše,
v němž nelze věčně dlít?

Prázdnotu po jaru,
jež prohnalo se strání,
mířivši do jara,
v němž příště budeš sít?

Vracíš se pozvolna
do neopakování,
cestou, jež dopředu
tě v kruhu nutí jít.

(Josefův důl, 26. 03. 2011)

Jsi sobě podobná

Jsi sobě podobná,
jak jsi i bývala.
Slunečním světlem křtěná.
Po chodbě přicházíš:
tvá tebe podoba.
Tvůj parfém ve vánku
a černé šaty vlají.

Až v tobě obejmu
tu, jež je tebou má,
tvé vrásky ze skrání
ochotně opadají

(Břevnov, 13. 10. 2010)

U babičky

Samota v peřinách
a letní soumrak těžký;
též těžké husí peří.
Postel je obrovská,
když dítě musí spát.
Duch svatý ze stěny
ztrápeně na svět shlíží.

Řvou dávna ozvěny
místností bez oken,
kde anděl dvoukřídlý
má držet tichou stráž.

Ach ano, anděli,
tvé dítě, to jsem já.
Chlapeček ztracený,
jenž o mamince sní.

Bojím se o sebe
z dnešního dospění.
Jsa tátou klukovi,
chci u něj radši bdít.
Zní šepot modlitby
peřinou ztlumený.
Jdou husy do noci.
Ne, nechci s nimi jít.

(Břevnov, 12. 9. 2010)

Holocaust

Na fotce šedivé
ty jsi, kdo odchází.
V klobouku omšelém
laskavý táta věčný.
Poslední pohledy.
To se však ještě neví.
Dětství že skončilo
chlapeček nepochopí.
Ve zmatku poklidném
jdou muži, kam jim určí –
tatínci bezbranní –
bohové na zem padlí.
Jak bys ty selhal dnes?
Chrám světa lidského
v útrobách prudce se bortí.
Buď sbohem, dítě mé.
Vidím se ve tvých očích.

(Praha, 18. 1. 2008)

Setkání u stromu

Stáří se ohlásí vzpomínkou z dětství.
Natáhneš ruku přes čas, jenž současnost rozpůlil vedví.

Na druhém břehu v dětství svém stojíš
u stromu, který už tenkrát byl vzrostlý.
Oharky cigaret kapsy si plníš,
botičkou posouváš žaludy v listí.
Pak úlek chlapečka srdce ti zlomí.
Mámina zloba je to, na co myslí.

Pomalu odcházíš.
Zas listí spadlé je a vlhko v kůře stromů,
červené lavice bývaly v parcích.
Ruku si podat chceš přes čas, jenž odplynul,
o dotek letmý jen marně se snažíš.
Tak stáří začíná:
ten chlapec je ti blízký,
však byl to jiný svět.
O mostech nevíš.

Chvíle, jež prchá mi

Já a ty na lodi u břehů Kréty.
Hledíme na moře průzračné a čisté,
má ruka dotkla se tvé jemné kůže.
Čas téměř neběží a moře klidné je
u bílé skály.

Možná, že před smrtí budu chtít vrátit
právě tuhle chvíli.
Tu, jež teď probíhá;
já zdravý jsem a silný
a vůně bylin jde z rozpálených svahů.

Vedle mne spočíváš
jak bárka bez posádky,
i já se oddávám
tichému bezesnění.
Chvíle, jež prchá mi.
Začátek umírání.

(Červenec 2006, Kréta)

Chvíle, jež prchá mi

Já a ty na lodi u břehů Kréty.
Hledíme na moře průzračné a čisté,
má ruka dotkla se tvé jemné kůže.
Čas téměř neběží a moře klidné je
u bílé skály.

Možná, že před smrtí budu chtít vrátit
právě tuhle chvíli.
Tu, jež teď probíhá;
já zdravý jsem a silný
a vůně bylin jde z rozpálených svahů.

Vedle mne spočíváš
jak bárka bez posádky,
i já se oddávám
tichému bezesnění.
Chvíle, jež prchá mi.
Začátek umírání.

(Červenec 2006, Kréta)