Martin Vopěnka, spisovatel - U babičky

U babičky

Samota v peřinách
a letní soumrak těžký;
též těžké husí peří.
Postel je obrovská,
když dítě musí spát.
Duch svatý ze stěny
ztrápeně na svět shlíží.

Řvou dávna ozvěny
místností bez oken,
kde anděl dvoukřídlý
má držet tichou stráž.

Ach ano, anděli,
tvé dítě, to jsem já.
Chlapeček ztracený,
jenž o mamince sní.

Bojím se o sebe
z dnešního dospění.
Jsa tátou klukovi,
chci u něj radši bdít.
Zní šepot modlitby
peřinou ztlumený.
Jdou husy do noci.
Ne, nechci s nimi jít.

(Břevnov, 12. 9. 2010)

Chvíle, jež prchá mi

Já a ty na lodi u břehů Kréty.
Hledíme na moře průzračné a čisté,
má ruka dotkla se tvé jemné kůže.
Čas téměř neběží a moře klidné je
u bílé skály.

Možná, že před smrtí budu chtít vrátit
právě tuhle chvíli.
Tu, jež teď probíhá;
já zdravý jsem a silný
a vůně bylin jde z rozpálených svahů.

Vedle mne spočíváš
jak bárka bez posádky,
i já se oddávám
tichému bezesnění.
Chvíle, jež prchá mi.
Začátek umírání.

(Červenec 2006, Kréta)